Hlubiny oceánů nás asi nikdy nepřestanou udivovat. Život zde je naprosto odlišný od všeho, co známe. Dnes se seznámíme s živočichem Melanocetus johnsonii. Tento tvor patří do řádu Ďasů. Jedná se však o jiný rod i druh než kterým je všemi známý ďas mořský (Lophius piscatorius).
Tento krasavec žije v hlubinách od 100 do 1500 metrů. Byl však pozorován také v hloubce 4500 metrů. Zvládne tedy obrovské změny tlaků. V hloubce kolem 1000 metrů pod hladinou moře už neuvidíte žádné sluneční světlo. Jediný způsob jak v této hlubině může vznikat světlo je bioluminiscence.
Bioluminiscence je unikátní způsob vzniku světla, který známe v našich končinách třeba u světlušek. Jedná se zjednodušeně o enzymatický rozklad látek, při kterém se uvolňuje energie ve formě světla. Právě tento náš ďas i jeho příbuzní využívají bioluminiscenci pro lov živočichů.
V hloubkách, kde se vyskytuje, je jeho malé světýlko jediným zdrojem světla. To láká zvědavé kořisti přímo před predátorovu tlamu. Ta mimochodem tvoří většinu těla živočicha.
V úvodu jsem psal, že Melanocetus johnsonii (na obrázku) je odlišným tvorem od ďasa mořského. To se projevuje například v jeho chování. U většiny ďasů je normální, že sameček po nalezení samičky se s ní natrvalo spojí a žije tak na ni paraziticky. U Melanocetus johnsonii tomu tak není. Samička vypouští vajíčka volně do vody a sameček je může okamžitě oplodnit aniž by se musel připojit natrvalo k samičce. Může tak střídat jednu partnerku za druhou a to stejné platí i u samičky. Nicméně najít nového partnera takto vzácného druhu v obrovském oceánu je pomalu stejné jako výhra v loterii. Otázkou tedy je, která ze strategií je pro ďase výhodnější.
