Když se řekne tučňák, tak si dnes i většina dětí představí černo-bílého nelétavého ptáka obývajícího Antarktidu. Tučňák patagonský je znám také tím, že se u něj objevuje i troška žluté barvy kolem krku a na hlavě. Málokdo si už ale představí tučňáka jako žluto-bílého papouška.
Takový pohled se naskytl fotografovi Yves Adams, který se vydal na ostrov Jižní Georgie, který se nachází na pomezí mezi Atlantským a Jižním oceánem, Kousek od Jižní Ameriky a Antarktidy. Jako nadšený fotograf přírody si pečlivě nastudoval všechny živočichy, kteří se na ostrově nacházejí. Nicméně ho ani ve snu nenapadlo, že se mu naskytne tento pohled:
Společně s dalšími tučňáky na břeh z vody vyplaval jedinec, který více než tučňáka připomínal papouška. Měl krásně žluté zbarvení hlavy a krku na bílém těle. Tučňák patagonský nejpravděpodobněji trpí genetickou poruchou zvanou leucismus, v jejímž důsledku přišel o část zbarvení (ztratil svůj typický černý „frak“). Nicméně pro přesnou diagnózu by bylo nutné provést testy DNA. K těm z pochopitelných důvodů nedošlo.
albinismus – genetická mutace, při které dochází ke kompletní poruše tvorby pigmentu melaninu. Organismy trpící touto mutací netvoří melanin, ve všech částech těla. Ostatní pigmenty se tvořit mohou.
leucismus – genetická mutace, při které dochází ke ztrátě všech pigmentů (nejen melaninu). Je způsoben poruchou diferenciace (rozrůznění) pigmentových buněk v jehož důsledku dochází ke ztrátě zbarvení na celém povrchu těla nebo na jeho částech – kresba může být částečně zachována.
Fotograf Yves Adams proto neváhal a začal fotit. V tu chvíli si totiž uvědomil, že je svědkem velmi vzácného zbarvení tučňáka. Odhaduje se, že leucismem může trpět 1 tučňák z cca 150 000 jedinců. Tolik se jich ani na celém ostrově nenachází a šlo tak o poměrně velkou vzácnost. Fotografie okamžitě obletěly celý svět a zaujaly i nejednoho vědce.
Bohužel pro tučňáka toto zbarvení není zrovna výhrou. V hejně plném stejně zbarvených jedinců je okamžitě na ráně. Bílá i žlutá barva vynikají a svítí do okolí. Tím se stává snadnějším cílem různých dravců. Nezbývá tak než doufat, že si jej hejno oblíbí a ochrání jej. Nicméně zkušenosti z přírody albínům ani leucistům nakloněny příliš nejsou. Málo kdy se jim podaří dožít se reprodukčního věku a předat své geny dál. I proto jich vídáme velmi málo. Zvláště ve volné přírodě.
Celé setkání se žlutým krasavcem trvalo méně než minutu. Žluťásek velmi rychle zmizel v několikatísícihlavé kolonii svých druhů. Nicméně o fotografie se nyní podělil i s námi.
