Většinu povrchu planety tvoří hlubiny moře. Přesto se o ně lidé moc nezajímají nebo jim na něm prostě nezáleží. Když v roce 2017 Alan J. Jamieson s kolegy objevili přítomnost lidmi způsobeného znečištění v hloubkách více než 10 km pod hladinou, šokovala je otázka novináře z významného britského deníku: „Je to dobrá nebo špatná zpráva?“ Jak je možné, že se lidé nestarají o největší pozemský ekosystém, který pokrývá 60 % planety? Jak je možné, že někdo by mohl vidět jeho znečišťování jako dobrou zprávu? Zkrátka: Proč lidem nezáleží na hlubinách moře?
Lidé jsou savci, potřebují dýchat vzduch a orientují se převážně zrakem. Strach z hlubokého moře, kde není ani vzduch, ani světlo (thalassofobie) tak není nic iracionálního, ale pravěký instinkt. V lidské představivosti oceánské hlubiny už od nepaměti osidlují zástupy příšer – od antické Skylly a Charbidy až po moderní Cthulhu a Godzillu. Podle C. G. Junga reprezentuje archetyp oceánu lidské podvědomí, a podmořská monstra jsou obrazem našich temnějších myšlenek. Ať už to tak je nebo ne, hlubiny moře nás naplňují mnohem větším iracionálním strachem, než „nebeské výšiny“ vesmíru. Ostatně dvě nejhlubší zóny oceánu mají podsvětní jména abysál (abyss = bezedná propast) a hadál (podle boha Háda).
Co jiného ostatně čekat od místa, které si nemůžeme vlastníma očima prohlédnout? Mořské dno si můžeme prohlédnout buď díky kamerovým záběrům nebo díky počítačovým rekonstrukcím – což jsou velmi neosobní zážitky, které je nijak nepřiblíží našemu každodennímu životu. Mořské dno často vnímáme jako svého druhu „negativ“, zatímco známá suchozemská krajina je „pozitivem“. Nejhlubší dno vidíme jako temný negativ nejvyšší hory. Podmořskou krajinu, kde končí životadárné prvky, jako podsvětí pohlcující plody žírného světa nad hladinou. Pranic tomu nepomáhá, že počítačové rekonstrukce bývají výškově zkreslené a v nepravých barvách – kdyby byly takto zobrazené Himálaje, vypadaly by jako hory Mordoru.
S problémem zkresleného nebo neosobního vnímání se potýkají i hlubokomořští tvorové. Znáte blobfish? Slavný obrázek tlustohlavce tasmánského obletěl internet, a dokonce vysloužil nebohé rybě titul Nejošklivějšího zvířete planety. Jenže tlustohlavec ve svém přirozeném prostředí vypadá jako poměrně normální ryba. Jedinec na slavném snímku přišel při tažení po mořském dně o šupiny a působí na něj gravitace nekompenzovaná vztlakem, na kterou jeho tělo není stavěno, stejně jako není stavěno na atmosférický tlak a vysokou teplotu, které jej doslova rozpouštějí. Je to jako vzít kočku, sedřít z ní srst, utopit ji v ledové vodě pod tlakem 300 atmosfér, vyfotit a prohlásit za nejošklivějšího tvora planety.
Nebo jiný příklad: jak podle vás vypadá opravdu hlubokomořský tvor? Nejspíš vás hned napadá tmavý, plíživý tvor s dlouhými zuby, obříma očima a světélkující návnadou. Pak vězte, že takhle vypadají ryby, které žijí v hloubkách kolem 1000 metrů pod hladinou, kam dosahují už jen poslední paprsky Slunce a ony se snaží využít každého fotonu. Živočichové žijící v hloubkách třeba 7 kilometrů pod hladinou nebo ještě hlouběji jsou uzpůsobení spíše na úrovni tkání a buněk než tvaru těla. Ty nejhlubinnější ryby, korýši, medúzy nebo třeba sasanky se příliš neliší od svých mělkovodních příbuzných. Nejhlubinnější hlavonožci jsou dokonce roztomilé chobotnice rodu Grimpoteuthis.
Tyto dva příklady názorně ukazují, že představa mnohých lidí o hlubinách oceánů se řídí spíše thalassofobickými představami než skutečným poznáním. Ostatně se není čemu divit – až do konce 19. století byly jediným zdrojem informací o čemkoli hlouběji než ponor lodi jen báchorky. A i poté přepouštěly povídačky místo vědeckým poznatkům jen pomalu a neochotně. Nejen Jules Verne se ve své slavné knize 20 000 mil pod mořem dopustil různých prohřešků – i dnešní dokumenty často zdůrazňují tajemnost a jinakost hlubinného světa a místo jeho přibližování lidem hrají spíše na thalassofobickou strunu.
Ne, že by tomu občas nepomáhali sami vědci. Kolikrát jste už slyšeli větu: „Víme toho více o povrchu Měsíce než o mořském dně.“ Ta mohla být pravdivá v roce 1953 kdy byla původně pronesena, dnes už je ale nepravdivá a bezmála absurdní. Měsíc je co do průměru menší než Austrálie a co do plochy menší než severní Atlantik, a navíc není pokrytý několika kilometry málo průhledné kapaliny. I kdyby uvedená věta tedy platila, jednalo by se o nespravedlivé srovnání. Jenže ona i plocha oceánu, kterou máme důkladně zmapovanou hloubkovými měřeními, je asi dvakrát větší než celá plocha Měsíce. Člověku pak nezbývá než se ptát sám sebe, proč vědci, kteří řeší veřejný nezájem a nepochopení pro svůj předmět zkoumání, jej tak často uvádějí větou, jako je tato.
Ve výsledku vlastně není divu, že lidem zhusta na hlubinách moře nezáleží. Představují pro ně něco strašidelného, skrývajícího temné věci. Nemohou je vidět vlastníma očima, pochopit a vybudovat si k nim vztah. Mořskou krajinu i její obyvatele často vidí jako cizí, zkarikované, nepoznatelné a neužitečné. A dokud se nezmění přístup dokumentaristů i vědců, bude pro hluboké moře navždy platit: sejde z očí, sejde z mysli, sejde i z obecného povědomí.
Tento text vychází z eseje Fear and loathing of the deep ocean: why don’t people care about the deep sea?
