Znáte to, dlouhý den v práci nebo ve škole, přichází únava, kolega nebo spolužák zívne a vzápětí zíváte také a s vámi celá místnost. Proč lidé zívají a proč je zívání nakažlivé? Jaký to má význam? Tak schválně, dělejte si čárky, kolikrát zívnete během čtení tohoto článku a napište nám to do komentářů.
Experiment z vysoké
Ještě během studií na vysoké škole jsme jako pilní studenti fyziologie a imunologie experimentovali s nakažlivostí zívání. Jeden z nás zívl na jedné straně posluchárny, přičemž dal vědět spolustudentovi na druhé straně posluchárny, který stopoval, zda a za jak dlouho dorazí vlna zívání k němu. Doba se lišila, zívání však ve tvaru mexické vlny vždy oběhlo celou posluchárnu a mnohdy přešlo i na samotného přednášejícího. Otázkou zůstává: proč?
Kdo zívá a proč?
Zívání se objevuje u mnoha druhů živočichů – zejména u savců (vlci, lidé, kočky,…), ale pozorovat jej lze i u ptáků (papoušci, pštrosi,…). Setkat se můžete s řadou biologických vysvětlení. Jaký je ale vědecký konsensus? Jaký je jeho skutečný účel?
Zívání se objevuje u mnoha druhů a zdá se tak být důležitým znakem pro přežití. Rozšířená představa o tom, že zívání okysličuje mozek, se vědecky nepotvrdila. Jiné hypotézy naznačují, že by zívání mohlo pomáhat udržet pozornost, ale ani v této hypotéze nepanuje mezi vědci shoda. Zívání pravděpodobně souvisí s našimi cirkadiánními rytmy – tedy biologickými hodinami, které reagují na střídání dne a noci.
Zívání se nejčastěji objevuje při odpočinku v době před spaním nebo těsně po probuzení, případně ve chvíli, kdy má tělo odpočívat, protože se věnuje jiným činnostem, jako je například trávení potravy. Zívání tak může být upozorněním, že nyní je čas odpočívat.
Zívání jako komunikační prostředek?
Například u výše zmíněných pštrosů slouží zívání k synchronizaci skupinového chování v hejnu. Zívání signalizuje změnu bdělosti ve skupině. Pokud jeden člen zívne, je vhodné, aby toto zívnutí zaznamenal také jiný člen skupiny. Pokud totiž někdo z členů usne na stráži, může to mít fatální důsledky pro celou skupinu. Navíc tato signalizace zajišťuje, že je daná skupina synchronizovaná ve stavu bdělosti či klidu.
Nicméně samotná nakažlivost u savců je spíše výjimkou, která je vlastní lidem, šimpanzům a lvíčkům (primáti). Vidět nebo slyšet někoho zívat stimuluje oblasti mozku související s napodobováním a empatií. Napodobování je základem pro učení se a nezbytným vývojovým prvkem. Takzvané zrcadlové neurony v této oblasti jsou aktivovány pozorováním akcí – například když dítě opakuje pohyby rodiče, ale i když vidíme někoho právě zívat.
Empatií k zívajícímu prokletí
Některé oblasti mozku specificky zapojené do nakažlivého zívání jsou však součástí neuronových sítí spojených s empatií a sociální interakcí. Zdá se tak, že pro nakažlivost k zívání můžeme mít i genetické predispozice. U jedinců se sociálními poruchami, jako je autismus nebo schizofrenie, bylo pozorováno, že jsou k zívání ostatních méně vnímaví. Pokud vás tedy otravuje to, že jste během čtení článku už stokrát zívli, prostě buďte méně empatičtí a bude vám lépe.
Míru zívání mohou ovlivnit také další faktory – dýchání, tělesná teplota apod. Výzkum také ztěžuje to, že jedinci se chovají jinak, pokud vědí, že jsou za nějakým účelem monitorováni. Navíc se obtížně hodnotí, zda zívnutí bylo způsobeno zívnutím kolegy, vnějšími faktory nebo tím, že tělo se rozhodlo zrovna strávit většinu dobrého oběda. Nechme se tedy překvapit, co nám přinesou další výzkumy.
Zdroje k hlubšímu bádání
Are Yawns really Contagious? A Critique and Quantification of Yawn Contagion
Absence of contagious yawning in children with autism spectrum disorder
Empathy in schizophrenia: impaired resonance
Mirror neuron activity during contagious yawning–an fMRI study
Male Yawning Is More Contagious than Female Yawning among Chimpanzees (Pan troglodytes)
First evidence of yawn contagion in a wild monkey species
The functional relationship between yawning and vigilance
