Šavlovité zuby se v průběhu evoluce savců objevily nezávisle minimálně pětkrát, což svědčí o silném selekčním tlaku vedoucím k této adaptaci. Mezi šavlozubé savce patřili například šavlozubé kočky (Machairodontinae), thylakosmilidi, kreodonti, nimravidi a barbourofelidi. Tato opakovaná evoluční konvergence naznačuje, že šavlovité zuby poskytovaly predátorům významnou výhodu při lovu kořisti.

Nicméně studie Tahlie Pollockové z Monash University ukazuje, že extrémní specializace na šavlovité zuby mohla vést k jejich zániku. Biomechanická analýza odhalila, že dlouhé špičáky byly ideální pro probodnutí kořisti s minimálním úsilím, avšak byly křehčí a náchylnější k poškození. Tato specializace mohla být výhodná v stabilních ekosystémech, ale při změnách prostředí či dostupnosti kořisti se stala evoluční pastí, která přispěla k vyhynutí těchto predátorů.

Zaujalo tě toto téma?

Evoluce miluje šavlozubost. Až do úplného vyhynutí