Jako Češi můžeme být na tento obor opravdu hrdí. Jeho počátky totiž směřují na jižní Moravu, kde v augustiniánském opatství sledoval Johann Gregor Mendel dědičnost vybraných znaků u hrášku. Svým pozorováním tehdy položil základy novému vědnímu oboru genetika, který je dnes jednou z dominantních disciplín biologického a medicínského výzkumu. Proč jsou tedy děti podobné svým rodičům?

Předem je třeba říci, že dědičnost jednotlivých znaků je mnohdy velmi složitá. Mnoho znaků je ovlivněno více geny, exprese (projev) jednotlivých genů je pak ovlivněna vnitřními procesy v těle, některé geny jsou spolu vzájemně provázány, a pokud se zdědí jeden, jde s ním automaticky, nebo s jistou pravděpodobností i druhý. V tomto článku si vysvětlíme úplné základy dědičnosti, kde tyto aspekty zanedbáme.

Dvě sady genů

Každá buňka našeho těla obsahuje naprosto identickou kopii deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Ta je uložena v našem jádře ve formě chromozomů. Lidé mají dvě sady 23 chromozomů – jednu sadu dědíme od matky a jednu sadu od otce (pohlavní buňky totiž obsahují jako jediné pouze jednu sadu). Tímto spojením se v našem těle setkávají vždy dvě informace o tom, jak máme vypadat. Podle čeho se naše tělo rozhoduje?

Dědičnost s úplnou dominancí

Každý gen máme ve dvou variantách (na tzv. alelách). Nejjednodušší to mají geny s tzv. úplnou dominancí. Tam spadá například schopnost ohnout jazyk do tvaru U (tzv. rolování jazyka). Pokud nám alespoň jedna alela říká, že umíme rolovat jazyk, pak ho budeme umět rolovat. Ti z nás, kteří to nedokážou, mají obě alely recesivní (potlačitelné). Ty se totiž projeví pouze v nepřítomnosti dominantní alely.

Dědičnost s neúplnou dominancí

Další varianta dědičnosti je neúplná dominance. Zde se opět uplatňuje dominantní znak nad recesivním. Avšak v případě, že máme jednu alelu recesivní a jednu dominantní, projev tohoto znaku bude něco mezi. Představit si to můžete například na barvě květu některých rostlin. Pokud by dominantní gen znamenal červený květ a recesivní gen bílý květ, tak pokud by rostlina měla ve své DNA obě alely, její květ by byl růžový. Dominantní gen se projeví, ale ne úplně.

Kodominance

Speciálním případem je tzv. kodominance. Ta se objevuje u krevních skupin. Pokud získáme od jednoho rodiče gen pro krevní skupinu A a od druhého gen pro krevní skupinu B, bude naše krevní skupina AB – obě alely se projeví se stejnou intenzitou. Nicméně i u krevních skupin se vyskytuje úplná dominance. Gen pro skupinu A i B je dominantní nad genem pro skupinu 0, který je recesivní. Zde se pak pravidla uplatňují stejně jako u varianty úplné dominance.

Proč se podobáme rodičům?

Jaké geny zdědíme od svých rodičů, je věcí náhody. Každý z nich může mít dominantní a recesivní geny v jiných znacích a my jsme pak kombinací těchto dědičných znaků – nikdy se neprojeví pouze znaky jednoho rodiče. Navíc můžeme získat také znak, který byl u rodiče potlačen jiným dominantním znakem a rodič ho pouze přenášel. Takto lze skrytě přenášet některé recesivní geny i po řadu generací, aniž bychom tušili, že je v DNA máme. Můžeme tak být podobní v některých směrech i našim dávným předkům.

Riziko příbuznosti

Velké množství geneticky dědičných nemocí se projeví tak, že zdědíme dvě recesivní alely způsobující danou nemoc. I proto je nevhodné a v mnoha zemích i zakázané mít potomky s nejbližšími příbuznými. Zvyšuje se tím riziko, že se tyto recesivní alely potkají a projeví u potomka. Děti příbuzných jedinců mají často různé fyzické deformace, psychické obtíže a celkově řadu komplikací. To se projevovalo nejvíce u šlechtických rodů, které uzavíraly sňatky pouze mezi příbuznými.