Konspirace jsou mezi námi snad odjakživa. Strach z neznámého je pro lidi naprosto přirozenou obrannou reakcí. Pro většinu zvířat je příjemnější být v prostředí, které znají, a kterému rozumí. Člověk zde není výjimkou.
Bohužel současné poznání je už tak daleko, že není v možnostech jednoho člověka obsáhnout veškeré vědění lidstva. I vědci samotní tak vlastně vytvořili takový superorganismus, kde se většina věnuje malému detailu (třeba jednomu proteinu u jednoho typu buněk). Další vědci pak tyto poznatky dávají dohromady v širším kontextu.
Aby bylo možné jednotlivým závěrům věřit je zde nastavena takzvaná vědecká metoda, která má zaručit, že výsledky nebudou falšované a hlavně, že budou lehce ověřitelné jakoukoli jinou laboratoří. Jakýkoliv podvod lze tak dnes lehce odhalit.
Když tento „vědecký superorganismus“ tak skvěle funguje, proč mu lidé odmítají věřit? Problém je zejména ve stylu komunikace. Vědecké práce jsou psány strukturovaně a konkrétním odborným jazykem, aby byl právě jakýkoliv jiný vědec schopen výsledky snadno replikovat. Tento jazyk už je ale méně srozumitelný pro novináře a ještě mnohem méně pro širokou veřejnost.
Není se čemu divit. Novinář nikdy nedosáhne odbornosti daného vědce (píše o širokém spektru témat, kdežto vědec se může celý život věnovat jednomu proteinu). A po široké veřejnosti, která chodí do práce, věnuje se rodině a má nějaké koníčky opravdu nemůžeme chtít, aby pročítala jednu studii za druhou.
Občas se tak stane, že závěry některých studií jsou chybně interpretovány. Klasicky se snad každý měsíc setkáváme s titulky „Byl nalezen lék na rakovinu!“ apod. Přitom v původním vědeckém článku bylo zmíněno, že se konkrétní chemikálie zabila konkrétní množství buněk na petriho misce v laboratoři. To ještě ovšem neznamená, že je možné lék podávat na všechny typy nádorů a do komplexních organismů.
Tyto články tak potom trošku snižují důvěryhodnost vědecké komunity. A čemu potom lidé mohou věřit? Televize, radia ani internet totiž nejsou spolehlivým zdrojem důvěryhodných informací. Pokud se pak objeví zpráva o nebezpečnosti nové technologie, snáze uvěříme v to, že nám nebezpečí opravdu hrozí. Z biologického hlediska je to vlastně očekávané. Raději se vyhneme něčemu co neznáme než abychom riskovali, že nám to ublíží.
Ovšem zarážející je toto chování u člověka, který může nad věcmi mnohem více přemýšlet a kriticky je hodnotit. Pokud už máme čas vyvinou aktivitu a jít ničit vysílače 5G nebo protestovat na ulicích, pak máme čas hledat informace na webu. Například v ČR aktuální 5G vysílače fungují na stejných vlnách jako fungovalo dříve televizní analogové vysílání. Ano to vysílání, které tady bylo desítky let a nikomu nevadilo.
Dalším problémem je uzavírání se do sociálních bublin. Na sociálních sítích (a nejen na nich) vznikají skupiny zaměřené konkrétními konspiračními teoriemi. Pokud se v nich ale objeví někdo, kdo argumentuje proti dané teorii tak je záhy zablokován. Naopak na opačné straně barikády jsou lidi ochotni diskutovat a sdílet si své názory. Pak to dopadá tak, že na mnoha místech se publikují pouze konspirační teorie a její podporovatelé (opozice je blokována) a tito stejní lidé pak komentují a píší do ostatních míst, kde jednoduše překřičí ostatní.
Paradoxem je to, že většina konspiračních teorií si vzájemně odporuje a nebo je lehce vyvratitelná. Její zastánci ale odmítají často reagovat na argumenty, protože jim nerozumí. A vzdělat se v oblasti očkování, elektromagnetického vlnění nebo teoretické fyzice je časově i fyzicky mnohem náročnější než uvěřit článku, který napíše jen to, že nás vlády chtějí zabít. A lidé, kteří to nastudované mají, tak často nemají už sílu tohle opakovaně řešit online.
Jak z toho ven? Bohužel málo dospělých lidí je otevřených si přiznat, že na něco mají špatný názor nebo že něco nepochopili. Podle mě je to dáno i dřívějším stylem vyučování, kdy jsme byli zvyklí přijímat fakta od autorit (politici, televize, učitelé ve školách). Co řekli, to byla pravda a přes to nejel vlak. Nikoho ani nenapadlo si tyto informace ověřovat.
Řešením je změna systému vzdělávání na školách. Řada soukromých škol dnes vyučuje naprosto jinak. Děti jsou vedeny ke kritickému myšlení, k samostatnému vzdělávání a vyhledávání informací. Učitel zde je spíše jako průvodce, opora a udavatel směru, než aby byl autoritou diktující básničky, které se mají děti naučit.
Bohužel tenhle styl výuky stále chybí na řadě státních škol. Právě to se budeme snažit trošku narušit v budoucích letech, kdy budeme pořádat workshopy pro děti i učitelé. Ukážeme jim, že to jde i jinak a že se děti začnou do té školy opravdu těšit a budou schopny informace zpracovávat mnohem lépe než dřívější generace. Protože v dnešní době je sice fajn mít přehled, ale udržet tolik informací v hlavě stejně nelze. Důležitější je umět je vyhledávat a pracovat s nimi.
Pokud s naší filozofií souhlasíte, budeme rádi, když náš projekt podpoříte. Chceme tyto workshopy zpřístupnit co nejširšímu spektru lidí. Odkaz na možnosti podpory najdete v komentářích. Má to smysl.
