Před 555 zemřel mohučský zlatník a tvůrce několika vynálezů, které navždy změnily kulturní tvář světa. Onen zlatník se jmenoval Johann Gensfleisch, avšak historie ho zná pod jeho přídomkem Johannes Gutenberg. Jako první se každému vybaví Gutenbergův tiskařský lis, ten by ale sám o sobě běh dějin změnit nezvládl. K tomu bylo ještě zapotřebí tiskařského inkoustu a tiskařských liter.
Některé primitivnější metody tisku, které už tou dobou v Evropě existovaly, využívaly dřevěné litery. Ty se ovšem musely ručně vyřezávat, což bylo zdlouhavé a žádná dvě písmena nebyla úplně stejná. Gutenberg ví, že jestli chce tisk skutečně vylepšit a urychlit, musí použít kov a litery z něj odlévat. K tomu potřebuje materiál, který se snadno taví, dá se dobře lít, a litery z něj vyrobené jsou kvalitní, s ostrým tiskem a vydrží namáhání při tisku. Řečeno dnešní terminologií, mohučský zlatník potřebuje slitinu s nízkou teplotou tání, dobrou zabíhavostí, malým smrštěním při tuhnutí, vysokou tvrdostí a otěruvzdorností. Nakonec se s tímto nelehkým úkolem zvládne popasovat tak dobře, že se složení jím vytvořené slitiny, podle svého využití nazývané liteřina, po několik staletí nezmění. Pojďme se podívat, jak se mu to podařilo…
Johannes Gutenberg je zkušený zlatník, a tak ho hned napadne vhodný kandidát. Co takhle zkusit olovo? To je přece levné, snadno se taví a roztavené dobře teče. Jenže už při odlití prvních liter narážíme na problém. Olovo se při tuhnutí hodně smrštilo a litery nejsou kvalitní. Další problém nastává při zkusmém tisku. Odlitky z olova jsou měkké a už po pár tiscích jsou opotřebené a kvalita je ještě horší než předtím. Co s tím?
Postup řešení je stejně jasný pro renesančního zlatníka i dnešního metalurga – do olova je potřeba přidat jiný kov a udělat tak slitinu, která bude pevnější a odolnější. Jenže jakou přísadu použít?
Gutenberg nakonec samozřejmě nachází správné řešení. Antimon! A skutečně, slitina olova a antimonu, jakkoli je zdraví nebezpečná, je zároveň i dostatečně odolná, aby se s ní dalo dlouho tisknout. Navíc se při tuhnutí nesmršťuje, ale dokonce mírně rozpíná. Litery díky tomu mají mnohem ostřejší kontury.
Jenže ani teď není Gutenberg spokojený. Jako tiskař už si nemá na co stěžovat, ale jako písmolijec by slitinu ještě rád vylepšil. Teď totiž špatně teče, málo zabíhá, a navíc vzrostla teplota tavení. Je potřeba přidat něco, co se velmi dobře taví a teče. A i teď zlatník ví, kudy kam. Přidává do směsi cín a po pár pokusech už ví, že má, co potřeboval.
O přesných poměrech jednotlivých kovů, které se v Gutenbergově dílně při přípravě liteřiny používaly, bohužel nic nevíme. Můžeme ale leccos usuzovat podle rozborů archeologických nálezů liteřiny, například z českobratrské tiskárny v Kralicích. Tamější kov se skládal téměř z 75 % olova, 7 % antimonu a necelých 18 % cínu.
Jak už bylo řečeno, Gutenbergova slitina se udržela v aktivním používání až do konce 19. století. A i pozdější slitiny stály (nebo dokonce stojí, tam kde se z tradice dále používají) na základech, které kolem roku 1450 vymyslel jeden geniální německý zlatník…
Zdroje k hlubšímu bádání:
- PTÁČEK, Luděk a kol. Nauka o materiálu II. CERM, 2007. ISBN 978-80-7204-248-7.
- BROWNE, Chris. Gutenberg, chemistry and the advancement of knowledge. Australian Journal of Chemistry 76(8), 372-378 (2023). doi.org/10.1071/CH22253
- Písmový kov. Dostupné z: https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/P%C3%ADsmov%C3%BD_kov
