Představte si, že vykouknete z okna a před sebou vidíte současný svět, ale o kus dál nalevo je doba kamenná, vedle se prohánějí rytíři, napravo vám Jarda Jágr nabízí vytahovací žvýkačku a pár metrů od něj prochází pánové v těch směšných barokních parukách. Možná se to zdá jako nesmyslný výjev, ale něco takového zažíváme vždy, když koukneme v noci na hvězdy. Hvězdná obloha je jedna velká časová mozaika. Všichni známe, jak se šíří zvuk. Vidíme vzdálený ohňostroj, nebo blesk, a nějakou dobu trvá, než se k nám od nich dostane i zvuk. Je to vlastně už ozvěna minulosti. Něco, co se stalo už před chvílí, ale díky omezené rychlosti zvuku se o tom dozvídáme až teď.
Stejně tak to funguje se světlem. V našich pozemských podmínkách je to samozřejmě běžnými způsoby nezaznamenatelné. Cokoliv vidíme na zemi, je současný svět. Světlo je velmi rychlé, urazí přes miliardu kilometrů za hodinu. Ale už při pohledu na Slunce se začínáme dívat do minulosti. Světlo ze Slunce putuje osm minut, tedy pokud by ho v tento okamžik někdo vypnul, ještě osm minut nám tu bude svítit. Ostatní hvězdy jsou mnohem vzdálenější. Většina hvězd Velkého vozu je kolem 80 světelných let daleko. Když se na ně tedy dnes podíváme, ve skutečnosti vidíme jejich stav v době druhé světové války. Plejády jsou vzdálené 440 světelných let. Tohle světlo tedy bylo vyzářeno v době, kdy u nás vládl Rudolf II. a řádila morová epidemie. Většina souhvězdí ale reálně nejsou blízkými skupinami hvězd. Prostě nám jen svítí ze stejného směru. Ukázat si to můžeme například na Orionu. Jeho pás tvoří tři hvězdy. Ty krajní, Alnitak a Mintaka jsou od nás +-1300 světelných let, ta prostřední, Alnilam, je ale o dost dál. Nějakých 2000 světelných let. Díváme se na světlo z doby, kdy byl Ježíš ještě naživu. Pokud tedy skutečně existoval.
Pro nás nejzajímavější je ale načervenalá hvězda v levém rameni Orionu. Betelgeuse je červený veleobr v posledním stádiu života. Až vybuchne jako supernova, bude nějaký čas zářivější, než měsíc v úplňku. Ono se to už možná stalo, ale protože je vzdálený 548 světelných let, tak to ještě nevíme.
Hvězdy viditelné pouhým okem jsou ale stále relativně blízko. Na ty vzdálenější koukáme pomocí teleskopů umístěných v pozemských observatořích nebo ideálně mimo Zemi, kde nejsou omezeny atmosférou. V roce 2021 vypuštěný vesmírný teleskop Jamese Webba už stihnul dohlédnout na galaxie tak vzdálené, že světlo z nich k nám putovalo téměř celý věk vesmíru. Díváme se na světlo jedněch z prvních hvězd, které kdy vznikly a které už dávno neexistují. Nahlížíme zpět v čase přes třináct miliard let. Vidíme světy, které vznikly a zanikly dříve, než se zrodila naše Země a naše Slunce. Je to zvláštní, ale díky tomu, že se umíme dívat hodně daleko, můžeme cestovat časem až téměř k samotnému vzniku vesmíru.
