Nenapadá mě žádná více typicky lidská činnost, než provádění vědeckých experimentů. To je to, co děláme jako lidské bytosti a děláme to důkladněji, a lépe, než jakýkoliv jiný druh na zemi, který jsme zatím potkali. Objevujeme své okolí už jako batolata. Každé dítě je vědec. Přemýšlejte o tom. Co děti dělají? Malé děti, děti které sotva chodí. Co dělají? Zkoumají své prostředí skrze pokusy. Je jedno kde, nebo do jaké rodiny, se narodíte. Pokud jste dítě, zajímá vás vaše okolí. Převracíte kameny, trháte listy ze stromů a lístky z květin, nahlížíte dovnitř a děláte věci, které v životě dospělých okolo vás vytvářejí chaos. A co tedy udělají dospělí? Řeknou: „Netrhej ty květy, zrovna jsem za ně zaplatil. Nehraj si s tím vejcem, může prasknout, nedělej to a to.“ Samé zákazy.
Často se mě rodiče ptají, jak v dětech probudit zájem o vědu. A mám jen jednu radu. Jděte jim z cesty! Děti se rodí zvědavé. Tečka. Strávíme první rok, abychom je naučili mluvit a chodit a po zbytek života jim říkáme, aby si sedly a sklaply. Takže jim jděte z cesty a obklopte je věcmi, které jim pomůžou v objevování. Nechte někde dalekohled. Sledujte, jak ho vezmou, jak se budou dívat okolo sebe. Budou s ním dělat spoustu věcí. V jedenácti letech jsem se dalekohledem podíval na Měsíc. A Měsíc nebyl jen větší, byl lepší. Byly tam hory a údolí a krátery a stíny. Ožil. Vzít dalekohled a podívat se vzhůru mě změnilo.
A tak když mluvím o vědě, mám na mysli skutečně lidskou činnost. Něco velmi přirozeného. Něco pohánějícího zvědavost. Zvědavost a touha zkoušet jdou ruku v ruce. Když děláte vědu, je to příroda, která nakonec rozhodne, co je a co není skutečné.
Myslím, že nejlepší lidé, které společnost kdy měla, nebyli nikdy verzí někoho jiného. Byli sami sebou. Je to velká tragédie, že lidé jsou zaměstnáni činnostmi, ve kterých nedosáhnou svých nejlepších schopností. Myslím, že ty největší osobnosti naší společnosti si dokázaly vytvořit prostor, který reprezentoval jejich vyjádření své jedinečné kombinace talentů. A pokud by každý měl ten luxus vyjádřit sebe sama, svoji jedinečnost, naše společnost by se změnila přes noc.
Přál bych si, aby lidé získali sebedůvěru tím, co se ode mě naučili. Takže pak už nebudou myslet na mě. Budou myslet na své vlastní chápání světa a já už budu zbytečný. Protože pokud lidé prohlásí: „Tohle je pravda, protože to řekl Tyson,“ tak jsem selhal. To je učení autoritou, tak nikoho nic nenaučíte. Chci vás naučit, jak o světě přemýšlet, ať získáte nový úhel pohledu. Pak můžete sami vyrazit vpřed a ani se neohlížet, protože budete hladoví po poznání a budete mít metody a nástroje, jak tento hlad utišit.
Na svém náhrobku chci mít tento epitaf: „Styďte se zemřít, dokud nedosáhnete nějakého vítězství pro lidstvo.“ Vítězství pro lidstvo není vítězství pro sebe sama. Nejsou to sochy nebo slavné jméno. Jen že lidstvo bude o trochu lepší. Myslím, že každý z nás by měl chtít, aby svět byl o trochu lepší, protože jsme v něm žili. To neznamená, aby vás lidé chválili. To znamená dávat, aniž byste očekávali cokoliv nazpět.
Nikdo mi nikdy neřekl, že musím hledat smysl života. Mnoho lidí ho hledá, jako kdyby měl být pod kamenem nebo za stromem. A já si říkám, že máte na víc, než tohle. Máte sílu si smysl života vytvořit, nejen ho pasivně hledat. Pro mě to znamená vědět o světě víc, než jsem věděl včera. Ulehčit jiným trápení, jakkoliv můžu, nebo naopak druhým život obohatit. A tím nemyslím věnovat tomu celý den, protože tím bych zanedbával sebe, ale pokud mám možnost na nějaké malé gesto, co můžu udělat, abych přidal někomu do života další hodnotu, tak to udělám. Nevyužít deset minut mého života pro radost, osvětu, nebo menší trápení někoho dalšího, by bylo nezodpovědné.
