Lidé stoupali do kopce a unavili se. A tu objevili nahoře krám, kde měli krásné sklenice s osvěžujícím mátovým čajem. Šli se tedy dovnitř z těch pěkných sklenic napít.

„Tohle mou ženu nikdy nenapadlo,“ uvědomil si jeden z nich a několik sklenic si koupil, protože večer čekal návštěvu: hosté užasnou nad nádherou pohárů. Jiný se zase dušoval, že čaj naservírovaný ve skle víc chutná, protože se v něm líp drží aroma. Třetí z nich konečně prohlásil, že v Orientu se sklenice na čaj používají tradičně pro svou magickou moc.

Zakrátko se ta novina roznesla a na kopec pak přicházelo množství lidí toužících poznat krám, kde dělají něco nového v tak starém oboru. I jiní obchodníci začali prodávat čaj ve sklenicích, ale protože nesídlili na kopci, byl jejich krám pořád prázdný.

Zanedlouho musel Sklenář přijmout další dva zaměstnance. Kromě skla začal dovážet ohromné spousty čaje, který pak denně popíjeli muži i ženy žádostiví novinek.

• Paulo Coelho, Alchymista

V Maroku a celé oblasti Maghrebu (kde se odehrává tento úryvek), se zelený čaj pije od 2. poloviny 19. století. Jako téměř vždy, když jde o čaj, jsou za tím Britové. Ti sem dovezli čínský zelený čaj a odstartovali tím něco, co se stalo nedílnou součástí marocké kultury. Čajem se v Maghrebu zahajuje každý obchod a pohostit návštěvníky čajem je výrazem úcty. Místní čaj (někdy zvaný též čaj Tuareg) se připravuje v konvici bred – do ní se dá zelený čaj, mátové lístky a hodně cukru. Směs se vylouhuje a cukr se na hořákem nechá zkaramelizovat. Čaj se podává podává ve zdobených barevných sklenicích keesan.

To je ideální příležitost pro úvahu o tom, co se stane, když to sklenice nalijeme něco opravdu horkého. Když to zkusíte doma, může se vám sklenka rozletět nebo zůstat v celku. Není totiž sklo jako sklo. Obyčejnému sklu, které potkáte skoro všude, se podle způsobu výroby říká sodnodraselné. To se při styku s horkým nápojem rozletí. Zjednodušeným výpočtem¹⁾ si můžeme nahrubo spočítat, že nevydrží prudké ohřátí o více než 60 °C. Oproti tomu teplu odolné je sklo borosilikátové (obsahuje podíl oxidu boru). To má oproti sodnodraselnému sklu až třikrát menší tepelnou roztažnost. Díky tomu vydrží až třikrát větší náhlou změnu teploty – takže až 180 °C²⁾.

Vraťme se tedy do momentu, kdy Sklenář nalévá zákazníkovi čaj do sklenice. Má borosilikátové sklo? Spíš ne, protože to vynalezli němečtí průmyslníci až na začátku 20. století a Maročané se dlouho museli obejít bez něj. Řešení je elegantní: čaj se samozřejmě nepodává hned vařící, a hlavně se do sklenice lije z výšky – tím se čaj ochlazuje, dopadá po kapkách a sklenici tak ohřívá pomalu a jako bonus se příjemně napění.

1): Maximální rozdíl teplot, který sklo snese můžeme odhadnout jako ΔT_max = R_m/(Eα), kde R_m je mez pevnosti v tahu, E je modul pružnosti v tahu a α je součinitel tepelné roztažnosti.

2): Všechny výsledky jsou opravdu jen zhruba a nesnaží se komplexně postihnout všechny fenomény přenosu tepla a ohřívání skla. Navíc vlastnosti skla hodně závisí na jeho složení. Zde jsme pro jednoduchost počítali s následujícími: R_m = 40 MPa, E = 70 GPa, α = 9·10^-6 K^-1 pro sodnodraselné sklo a α = 3·10^-6 K^-1 pro borosilikátové sklo.

Zdroje k hlubšímu bádání:

1. Příběh Sklenáře: COELHO, Paulo. Alchymista. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0684-8.
2. O nejen marockém čaji: GAYLARD, Linda. Čajové opojení. Euromedia, 2017. ISBN 978-80-7549-282-1.
3. Přibližné vlastnosti skla: Fyzické a mechanické vlastnosti skla. Online. Sklenářství Online. C2024. Dostupné z: https://sklenarstvi-online.cz/podpora/fyzicke-a-mechanicke-vlastnosti-skla/. [cit. 2024-09-23].