Vědí už vědci, co je to vědomí?

Co vlastně znamená být při vědomí? „Teorie jsou jako zubní kartáčky,“ říká se občas. „Každý má svůj vlastní a nikdo nechce používat ten cizí.“ Je to vtip, ale pokud jde o studium vědomí – tedy otázku, jak je možné, že vůbec něco subjektivně prožíváme – není daleko od pravdy.Proč se nám svět nezdá jen jako prázdná data, ale prožíváme ho – v barvách, zvucích, emocích? Otázka, kterou si kladli filozofové i neurovědci po generace, zatím nemá jasnou odpověď. A nová studie to jen potvrzuje: i když věda udělala velký krok ve způsobu, jak tyto otázky klade, odpovědi zůstávají rozplývavé jako sen.

Testování, jaké tu ještě nebylo

Vědecký tým Cogitate Consortium se pokusil o něco neobvyklého: postavit proti sobě dvě hlavní teorie vědomí – teorii globální neuronové pracovní plochy (GNWT) a teorii integrované informace (IIT) – a zjistit, která lépe odpovídá realitě mozku. Jenže výsledek? Žádná z teorií nevychází z experimentu jako vítěz.

Projekt, který vyústil v nedávno publikovaný článek v časopise Nature, byl výjimečný nejen tím, co zkoumal, ale hlavně jak. Šlo o tzv. „adversariální spolupráci“ – tedy dohodnutý střet teorií, který měl být řízený, spravedlivý a transparentní. Očekávání byla jasná: pokud má být některá teorie vědecky platná, musí generovat testovatelné předpovědi – a ty musí přežít konfrontaci s daty.

Zatímco IIT předpovídala silnou aktivitu v zadní části mozku při vědomém vnímání, GNWT očekávala vzplanutí neuronů a dekódovatelný obsah v přední části mozku. Ani jeden scénář však nedostal bezvýhradné potvrzení.

Selhání? Ne – pokrok

To, že žádná z teorií nepřesvědčila, není neúspěch. Naopak – je to vítězství metodiky. Vědci poprvé souhlasili na společných hypotézách, zapojili nezávislé týmy a provedli experimenty bez předpojatosti. Takový přístup je v oblasti vědomí výjimečný. V minulosti si totiž jednotlivé teorie testovali sami jejich autoři – a výsledky tak často více potvrzovaly víru než fakta.

A přestože se žádné dveře nezavřely, otevřela se celá chodba nových možností. Výsledky ukazují, kde se teorie rozcházejí s realitou, a kde bude potřeba upřesnit definice a zpřesnit měření.

Vědomí jako vědecký paradox

Robert Kuhn napočítal přes 200 teorií vědomí. Každá má své příznivce, svou logiku, svou filozofii. A přesně jak varoval psycholog Daniel Kahneman: ani nevyvratitelné výsledky nemusí přesvědčit ty, kteří už své zubní kartáčky – pardon, teorie – mají. Lidská mysl je tvrdohlavá, obzvlášť když zkoumá sama sebe.

Ale možná je to dobře. Možná právě tahle „iracionální loajalita“ vůči vlastním myšlenkám žene vědu dál – pokud je rámovaná férovým systémem. Nezáleží totiž jen na tom, kdo má pravdu. Důležité je, že se ptáme, že měříme a že jsme ochotni svoje myšlenky nechat prověřit.

A vědomí? To dál zůstává jedním z největších tajemství vesmíru – ale zároveň i jedním z nejdůležitějších. Protože bez něj bychom si tu otázku nikdy nepoložili.