Oceány jsou plné mikroplastů, asi jako jsou média plná mikroplastů v oceánech. Méně se ale mluví o tom, že se mikroplasty dostávají i do řek, do vzduchu nebo do půdy. A přesně to zkoumala geografka Tereza Pavlíková na ostrově South Uist ve Vnějších Hebridech ve Skotsku. Dovezla si odtud 13 kg půdy, které potom analyzovala pod mikroskopem, aby spočítala, kolik plastových mikrovláken tam je. Zjistilo se, že ve Skotsku, jehož příroda je obecně vnímána spíše jako nedotčená, je víc mikroplastů v půdách, než kolik se jich našlo ve studiích z Číny, z Thajska nebo Německa.

Zdrojem mikroplastů na South Uistu je Atlantský oceán, který přináší na pevninu velké množství plastů i mikroplastů. Na pobřeží je průměrně 5 140 mikrovláken na litr půdy, ale ve vnitrozemí jich je průměrně až desetkrát víc, někde se znečištění pohybuje až kolem 170 000 mikrovláken na litr!

Rozdíl je dán prostředím. Na západním pobřeží jsou písky nebo písčité půdy, kde je jen málo vegetace a kořenů. Taková půda „nedrží pohromadě“ a je náchylná k větrné erozi. Pro vítr je jednoduché zrníčka půdy a lehké mikroplasty zvednout ze země a transportovat dále do vnitrozemí.

Když potom mikroplasty spadnou ve vnitrozemí, dostanou se do půd. Ty jsou oproti těm na západním pobřeží jemnozrnnější, humóznější, roste tu více vegetace a je tu proto i více kořenů. Takovou půdu je pro vítr těžší rozrušit, a tak se tu mikroplasty kumulují.

Mikroplasty představují v půdě problém hlavně z toho důvodu, že se dostávají do rostlin, které potom jí zvířata i lidé. Spolu s mikroplasty, které vdechneme a vypijeme, se nám dostávají do těla, kde mohou způsobit různé problémy – buď sami o sobě svou přítomností, nebo toxickými látkami, které jsou na povrch mikroplastů vázány anebo jejich chemickým rozkladem.