Je zajímavé se někdy zamyslet nad tím, jak lidé uvažují. Díky tomu, že jsme schopni uvědomovat si sami sebe, svou existenci, své postavení a své schopnosti, tak se někdy domníváme, že jsme opravdu na vrcholu potravinového žebříčku. Že dokážeme vyzrát na jakýkoliv problém, přemoci jakéhokoli predátora.
Pokud bereme lidstvo jako jeden celek, tak se to opravdu může blížit pravdě. Nicméně většina lidí by v souboji jednotlivce proti jednotlivci neměla žádnou šanci. A to už ať v boji proti obřímu hrochovi či mikroskopickému viru.
Naše síla je v tom, že dokážeme spolupracovat a každý má ve společnosti svou úlohu. To nás však nestaví automaticky do situace, kdy bychom mohli poroučet přírodě.
Pak se tu také otevírá myšlenka toho, že my nejsme posledním článkem potravního řetězce. Pokud nebereme v potaz násilnou smrt, tak i přes to se naše tělo dále rozkládá a vzniká z nás zemina plná živin, kterou dále mohou využít další živočichové či právě rostliny! I pokud se necháte spálit, tak oxid uhličitý, který se z vás z velké části stane se opět zabuduje do těl rostlin, které právě z oxidu uhličitého staví cukry.
Příroda totiž není přímočará, vše se točí v kruzích a jedná se o krásně vybalancovaný stav, který byl budován miliardy let, a který se vyvažuje i nyní.
Často mluvíme o tom, že bychom měli planetu chránit, že jinak zahubíme život na Zemi. To ale úplně není pravda. Život, ten si najde vždycky cestu. Koho naopak můžeme zahubit jsme my samotní (a s námi nejspíše pár nám podobných druhů). Planetu se tedy snažíme „chránit“ zejména proto, abychom nenarušili její ekosystém natolik, že nebude vhodný pro život druhu homo sapiens, tedy nás.
Klima na Zemi se v historii obrovsky měnilo a život se vždy přizpůsobil, ale každý velká změna s sebou nesla obří vymírání druhů. Dnes mezi námi žije odhadem pouze 1 % druhů, které kdy existovaly. Všechny ostatní vymřely a mnoho nový druhů zase vznikne.
Život půjde dál, ale je jen na našem chování, zda-li budeme jeho součástí.
