Mysleli jste si, že prvenství ve vynalezení ozubených kol má člověk? Byli jste na omylu. Příroda s nimi počítá už dávno. Nevyužívá je jako převodovku, ale jako nástroj pro synchronizaci, podobně jako lidé u mechanického manipulátoru na fotografii.
Juvenilní stádia kornatek hnědých (Issus coleoptratus) využívají tento mechanismus synchronizace pro skoky do dálky. Dokážou totiž vystřelit do vzdálenosti přesahující 300× dělku jejich těla a i drobné zpoždění jedné končetiny by tak mělo za následek převrácení zvířete v letu a tvrdý dopad na zem.
Proto si příroda našla mechanismus, při kterém před skokem spojí tyto ozubené útvary na nohou v jeden celek a síla z jedné nohy na druhé se vzájemně přenese a dojde k dokonale synchronizovanému skoku.
Ani tento mechanismus není nesmrtelný a zuby se mohou vylámat, ale kornatky si z toho nic nedělají, protože dospělci už nejsou odkázáni na skoky, ale mají křídla, kterými se pohodlně dostanou kamkoliv.
