Už když jsem studoval na gymnáziu, tak nám chemikář neustále vykládal o tom, že chemie je jako vaření a to i přes to, že vařit vůbec neumí. Asi chemik teoretik? Nicméně nebyl vlastně vůbec daleko od pravdy. Při vaření smícháte řadu ingrediencí a vznikne vám z toho pokrm a nebo nepoživatelný maglajz. Tak jako tak už žádná přísada nebude jako předtím. A tak to je i v chemických reakcích.
Nicméně pokud s vařením teprve začínáme, rádi se držíme předem ověřených postupů (receptů). Obdobně je to i v laboratoři, kdy je třeba se držet ověřených protokolů (postupů), které vytvořili zkušenější kolegové před námi. Jen tak docílíme kýženého výsledku.
Až si jsme ve vaření (či ve výzkumu) opravdu jistí, můžeme začít i trošku experimentovat, upravovat protokoly (recepty) tak, aby lépe odpovídaly našim potřebám. Vždy je však vhodné vědět, co děláme a předvídat, jaký výstup bychom tímto krokem měli získat. Aby z toho nevznikl výše zmíněný maglajz. A to jak na oběd, tak ve výzkumu samotném.
Co nás však nemine nikdy je následný úklid. Není nic horšího, než přijít do laboratoře, kde je rozbordelený experiment našeho kolegy, ideálně s otevřenými lahvičkami bůh ví čeho. Stejně tak nechcete vařit v zabordelené kuchyni.
Chcete-li se tedy vydat cestou výzkumu, rozhodně vám neuškodí získat nějakou tu praxi i v kuchyni a nežít pouze z čínských polívek. Praxe z kuchyně se vyplatí i ve výzkumu, a případný omyl v kuchyni vás jistě nevyjde na statisíce, jako tomu může být ve výzkumu. A také myslete na úklid, potěšíte tím rodiče, partnera i kolegu v práci.
