Když se Čechů zeptáte, kolik naši vědci dostali Nobelových cen, tak ti vzdělanější vám odpoví, že 2 – jednu za literaturu, kterou získal Jaroslav Seifert a druhou za fyziologii a lékařství získal Jaroslav Heyrovský.
Nicméně laureátů Nobelovy ceny má řada dalších významných vědců, kteří mají české kořeny. Mezi ně patří také Gerty Coriová, která se narodila roku 1890 v Praze do vlivné židovské rodiny. Bohužel v té době nebylo stále vzdělání natolik přístupné ženám jako je dnes. Měla tak soukromé domácí vzdělávání a následně chodila na dívčí lyceum, na kterém se zamilovala do chemie. Nicméně dívčí lycea nepřipravovala v té době studenty na studium na univerzitě a tak se musela ve volném čase a během prázdnin doučovat další předměty (například latinu). Odmaturovala těsně před 1. světovou válkou roku 1914 a pokračovala studiem lékařství na Pražské německé univerzitě (dnes Univerzitě Karlově).
Během studií se seznámila s Carlem Ferdinandem Corim (také narozeném v Praze), budoucím manželem, který byl tak hluboce zapálen pro biochemii. Nicméně se jednalo o roky během 1. SV a Carl byl povolán jako zdravotník do armády, kde málem zahynul při bombardování. Nicméně roku 1918 se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiu a společně s Gerty odevzdali práci věnující se komplementu (jedná se o hlavní složku nespecifické imunitní reakce v těle).
Po studiu se odstěhovali do Vídně, kde Gerty pracovala v nemocnici a mimo jiné pracovala na výzkumu vrozených poruch štítné žlázy. Nicméně Vídeň o 1. SV byla poměrně chudá a Gerty často pracovala pouze za stravu a sama trpěla podvýživou. Při hledání lepšího zaměstnání naráží na antisemitské postoje a je všude odmítána. Nakonec se rozhodli opustit Evropu a vydali se do USA.
Ani v USA to však ze začátku nebylo jednoduché a trvalo roky, než zejména Gerty získala své vlastní renomé a nebyl vnímána pouze jako Carlova žena, ale samostatná vědkyně. V roce 1928 objevili tzv. Coriho cyklus, který popisuje označuje propojení anaerobní glykolýzy ve svalech s glukoneogenezí v játrech. Tedy procesy, které se dnes učí i někteří studenti na gymnáziích nebo vysokých školách jako naprostý základ.
V roce 1936 se Gerty narodil syn Carl Thomas Cori, který nesl rodové jméno Carl po svém dědovi i otci, ale říkali mu převážně druhým jménem, které získal po Tomáši Garrigue Masarykovi. V roce 1939 ještě před obsazením Česka Němci umírá její otec a zbytek rodiny musí opustit zemi, její matka však odmítá opustit Česko a v roce 1942 umírá v Terezíně.
Po válce získává konečně postavení vhodné ke svému vzdělání a stává se vedoucím provozu laboratoří farmakologického ústavu. V laboratořích pak trávila každý pracovní den přímo mezi zkumavkami a byla součástí každého výzkumu. Ven ji dostali jen když se potřebovalo po 25 letech v laboratoři vymalovat. Do výzkumu vkládala veškerou svou energii.
O to náročnější pak byla na samotný provoz. Jakýkoli den, kdy nebyl získán nový výsledek považovala za promarněný a velmi nerada slyšela, že je třeba nějaký pokus opakovat z důvodu lidské chyby.
Roku 1947 byla jmenována profesorkou Washingtonské univerzity a ještě téhož roku si přebírá Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Bohužel současně se dozvídá také o závažné nemoci – myelofibróza, která byla pravděpodobně způsobena ozářením během experimentování v Buffalu.
I přes to, že při přebírání Nobelovy ceny Gerty zmínila své počátky na Pražské univerzitě, tak v tehdejším Československu byl tento úspěch ignorován. A tak to zůstává i do dnešních dnů.
Gerty se až do posledních týdnů věnovala výzkumu a ještě měsíc před její smrtí ji její manžel přenášel po laboratořích, aby mohla pracovat. Gerty Coriová umírá 26. 10. 1957 v USA a na jejím pohřbu se objevila ta největší elita tehdejšího vědeckého světa. Ve světě se jedná o jednu z nejuznávanějších vědkyň všech dob avšak v Česku zůstává stále zapomenuta. Pojďme si ji tedy alespoň touto formou připomenout.
