Příští rok to bude přesně sto let od doby, kdy Karel Čapek poprvé použil slovo robot (které mu poradil jeho bratr Josef) v románu R. U. R. pro označení stroje. Kam se za těch sto let skutečná robotika posunula?
Americkým vědcům se podařilo vyvinout tvory, kteří jsou tvořeni srdečními buňkami drápatky vodní. Srdeční buňky byly zvoleny pro jejich schopnost se stahovat a rozpínat a tím docílit samostatného pohybu.
Tento výzkum je naprosto unikátní v tom, že se jedná o vytvoření naprosto forem života, které na naši Zemi nikdy neexistovaly.
Tito xenoboti (jak je nazvali ve studii autoři) jsou tvořeni z 500 až 1000 buněk a mají několik variant. Existují varianty se 2 nebo 4 končetinami či varianta s dírou uprostřed, ve které může nést náklad, který dopraví do cíle.
Každý z těchto robotků je výsledkem takzvaného evolučního algoritmu – to je postup probíhající na superpočítači, který analyzuje všechny případné klady a zápory jednotlivých verzí. Verze, které projdou tímto algoritmem byly nakonec sestaveny do skutečné podoby.
Nyní tito roboti vydrží maximálně týden – díky omezeným zásobám energie v buňkách. Vědci si však pohrávají s myšlenkou do budoucna tyto roboty zvětšit, dodat jim cévy a primitivní oči, aby roboti mohli vnímati okolní svět.
Zde však přichází na řadu etická otázka celého výzkumu. Zejména pokud budou mít budoucí varianty nervový systém, který by jim umožnil vnímat okolní svět. Jednalo by se stále o stroje? Nebo bychom stvořili novou formu života, která by měla mít stejná práva jako jiná zvířata, případně člověk?
I z tohoto důvodu drží vědci tento výzkum naprosto otevřený veřejnosti i politikům, aby probíhala veřejná diskuse o tom, jak daleko zajít. Obavy může vyvolat i to, že výzkum byl financován americkou armádou. Nicméně vědci samotní si od tohoto výzkumu slibují to, že pochopí samotný „software“ života. Kdybychom věděli jak vytvořit uměle život, byli bychom schopni mít nad ním plnou kontrolu a případně se tak zbavit porodních defektů či rakoviny.
