Měli bychom se bát klíšťové encefalitidy? Kolik životů stálo hledání vakcíny?

U klíšťové encefalitidy 🕷 je známo, že dynamika jejího výskytu výrazně kolísá 〽️💹 jak v jednotlivých letech, tak na konkrétních územích. Data od roku 2012 až do současnosti jsou přehledně zpracovaná v atlase Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) – odkaz v komentářích. Na našem území byla klíšťová encefalitida poprvé zaznamenána v roce 1945, nejvyšší nemocnost je uváděna v roce 2006, a to 1 029 případů onemocnění (nemocnost 10 případů na 100 000 obyvatel). V roce 2012 bylo v ČR hlášeno 517 případů, v roce 2015 došlo k poklesu na 346 případů, ale v roce 2019 bylo registrovánu opět víc, a to 772. Za rok 2020 je uváděno 854 případů. Dost ale bylo čísel. Pojďme se podívat na to, jak byla tato zákeřná nemoc objevena. 🔬

Ve 30. letech 20. století došlo k výskytu akutního onemocnění centrální nervové soustavy 🧠 a vysokým podílem úmrtí u vojáků na Dálném východě střežících hranice Sovětského Svazu. Vědci toto onemocnění popsali jako nemoc podobnou dětské obrně, avšak u dospělých. Dále si všimli podobnosti s japonskou 🇯🇵 encefalitidou, kterou přenáší komáři. 🦟 O nové nemoci se chybně předpokládalo, že se přenáší vzduchem. Mikrobioložka Anna Tkacheva 👩‍🔬 pokoušela zjistit, který patogen se za onemocněním skrývá. Při svém výzkumu infikovala laboratorní myši suspenzí, kterou získala z mozku 🧠 mrtvého muže. K její smůle ale experiment nevyšel – bylo to kvůli nesprávné izolaci a špatnému zacházení se vzorkem. Válka pokračovala a počet obětí neznámého patogenu narůstal. Z Moskvy byla v roce 1937 vyslána expedice pod vedením virologa 🧑‍🔬 prof. Lva Alexandroviče Zilbera. Jeho dvacetičlenný tým se skládal z mikrobiologů, neurologů, entomologů, epidemiologů a patologů. Přestože v popisu jejich výzkumu stálo, že se jedou zabývat japonskou encefalitidou, Zilber nevěřil tomu, že by se jednalo o tuto nemoc. Vytvořil sofistikovaný plán, který počítal se všemi třemi možnostmi: na bojišti bude: 1) japonská encefalitida, 2) jiná encefalitida, 3) něco jiného než encefalitida. Tým utvořil 2 skupiny, které pracovaly na dvou různých místech a v terénu si zřídili provizorní laboratoře a oddělení pro pacienty. Už 4 dny po příjezdu na místo Zilber ošetřil pacientku, která uvedla přisátí klíštěte 14 dní před propuknutím nemoci. 🤧 Teď přišlo na řadu prokázání toho, že klíště je přenašeč (neboli vektor).

Vědci vyrazili do terénu, aby nasbírali klíšťata (na vystavená předloktí), připravili suspenzi (to je vědecký termín pro “rozmixovali je”) a inokulovali do myší. 🐭 K myším se připustila další neinfikovaná klíšťata, aby z na nich nasála krev. Hypotéza, že klíště je přenašečem nemoci, byla potvrzena tím, že: 1) virus 🧬 byl vyizolovaný z myši, na které hodovala klíšťata nasbíraná v terénu; 2) virus byl vyizolován z klíšťat, která sála krev z infikované myši. Myš představovala tzv. rezervoár, ze kterého jsou infikováni další krevsající členovci. Taková práce samozřejmě přinášela značné riziko. Jeden z virologů se při pitvě pořezal a vyvinula se u nějak akutní forma encefalitidy. Naštěstí dostal rekonvalescentní sérum, přežil, ale zůstal s ochrnutou pravou rukou a ztratil sluch. Další čtyři účastníci onemocněli s mírnějšími následky po nemoci. Další expedice vyrazila do terénu v roce 1938. Cílem bylo zjistit cirkulaci viru mezi rezervoárovými hostiteli a vyvinout inaktivovanou vakcínu. Při jejím vývoji zemřeli dva vědci. Další vědec zemřel na infekci encefalitidou po přisátí více klíšťat najednou. V roce 1939 byla vysána třetí expedice s cílem rozdistribuovat novou vakcínu. To by znělo jako hezký konec příběhu, že?

Bohužel, i přes obrovský úspěch první expedice nečekalo prof. Zilbera po návratu domů nic dobrého. Ihned po návratu expedice v roce 1937 byla vydána publikace popisující etiologii klíšťové encefalitidy, prof. Zilber však nebyl uveden mezi autory. Ještě v témže roce byl spolu s několika kolegy zatčen kvůli falešnému obvinění z šíření nemoci pod záminkou vědeckého výzkumu. Obvinění bylo tak absurdní, že byl v roce 1939 propuštěn. Bohužel, v roce 1940 byl prof. Zilber odvlečen do Gulagu za vlastizradu. I přes drsné podmínky odmítl podepsat přiznání viny a statečně přežíval. Během svého věznění poskytoval lékařskou péči ostatním vězňům všemi možnými prostředky. Poté, co asistoval u porodu manželky velitele Gulagu, dostal povolení zařídit si svoji skromnou mikrobiologickou laboratoř. S její pomocí přišel na metodu léčby kurdějí pomocí kultivace kvasinek na extraktu z lišejníku (dutohlávka sobí), kterou zachránil stovky životů. Za jeho propuštění se přimlouvali přední sovětští vědci, a konečně, v roce 1944, byl propuštěn a později i očištěn. Mezitím, v roce 1941, dostali členové druhé a třetí vědecké expedice Stalinovu cenu. Zilber se později stal členem Sovětské Akademie Lékařských Věd a také se dočkal své Stalinovy ceny, a to za svoji monografii o výzkumu encefalitidy. Kromě studia viru klíšťové encefalitidy se také zasloužil o popsání role virů ve vývoji onkologických onemocnění. Zemřel v roce 1966 ve své laboratoři plně oddaný vědeckému bádání.

To byl příběh muže, který se zasloužil o to, abychom věděli, jaké nemoci čelíme a jak se proti ní můžeme chránit. Přestože výskyt onemocnění na našem území meziročně kolísá, zkusme přispět k tomu, aby nám ta čísla začala doopravdy klesat a už nevystoupala. A jak toho dosáhnout, pokud nechceme chodit do lesa ve skafandrech? Sousední Rakousko to vyřešilo až 80 % proočkovaností místního obyvatelstva, v České republice máme pouze 29 %. Myslete na svou prevenci a popřemýšlejte nad očkováním. Nebo zkuste ten skafandr. 

Zdroje k hlubšímu bádání

Surveillance Atlas of Infectious Diseases

A brief history of the discovery of tick-borne encephalitis virus in the late 1930s (based on reminiscences of members of the expeditions, their colleagues, and relatives)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *