Když se podíváme na jakýkoliv film odehrávající se v antickém období, bude na nás svítit bílá barva ze všech směrů. Není tak divu, že bílé mramorované sochy, sloupy či celé stavby máme spojené právě s tímto obdobím.
Skutečnost však byla antika zcela jiná. Lidi odjakživa fascinovaly barvičky – a čím více jich použili, tím lépe. A antika nebyla výjimkou. Sochy, které dnes vnímáme jako jednotlité, nudné a bílé (ačkoliv dle mě jsou více elegantní) byli pestře zbarvené.
Bohužel barva na sochách nemá dlouhodobé trvání. Postupně se tak stávalo, že sochy bledly a barva se smývala i za života antických obyvatel. Bohužel tak nemohla vydržet až do dnešních dnů.
Například v Eurípidově hře o Heleně Trojské hrdinka naříká nad svým životem, který jí podle ní ničí fakt, že jí byla nadělena příliš velká krása, a přeje si, aby „mohla krásu smazat tak, jak se postupně smývá barva na sochách“.
O barevnosti soch víme už desítky let z archeologických vykopávek, u kterých se barva v zemi částečně zachovala, ovšem po jejich vytažení na vzduch postupně opět zmizela.
Barevně zrestaurované antické sochy můžete nyní vidět v rámci výstavy v Metropolitním muzeu v New Yorku. Pokud budete mít cestu za oceán a máte rádi barvičky, tak se určitě zastavte.
