Úvodní fotografie byla vygenerována pomoci Google Nano Banana Pro za použití skutečné předlohy.
V poli v norském Trøndelagu archeologové odkryli hrob z 9. století, který v sobě skrývá detail, jaký zatím u předkřesťanských vikinských pohřbů v Norsku nikdo neviděl. U čelisti pohřbené ženy ležely dvě lastury hřebenatek, pečlivě a zjevně záměrně uložené. Proč právě u úst a co tím pohřební rituál sděloval, zatím nikdo neumí spolehlivě říct. Právě tahle nejasnost dělá z nálezu malou historickou detektivku.
Kde se hrob vzal a kdo na něj narazil
Příběh začal nenápadně v lokalitě Bjugn v kraji Trøndelag. Hledač s detektorem kovů Roy Søreng tu našel bronzovou sponu typickou pro vikinskou dobu. Spolu s majitelem pozemku Arvem Innstrannem na nález upozornili odborníky z muzea při Norské univerzitě vědy a techniky v Trondheimu a také krajské úřady.
Když archeologové místo prozkoumali podrobněji, ukázalo se, že nejde jen o ztracený šperk, ale o celý hrob. A to je samo o sobě pozoruhodné, protože norské půdy bývají kyselé a kosterní pozůstatky v nich často rychle degradují. Tady se sice část pohřbu rozpadla, ale zachovalo se dost informací, aby bylo možné rekonstruovat základní obraz pohřbené osoby i její výbavy.
Co víme o ženě z 9. století
Podle archeologa Raymonda Sauvage z NTNU šlo nejspíš o ženu pohřbenou v typickém vikinském oděvu a se souborem šperků datovaným do 9. století. Klíčovým vodítkem byly dvě oválné spony, které se obvykle nosily na ramínkách šatů, a také prstencová přezka, jež sloužila k sepnutí spodní části oděvu.
Z takové výbavy se obvykle usuzuje na postavení v komunitě. Sauvage uvádí, že mohla být svobodná a pravděpodobně vdaná žena, snad hospodyně či paní usedlosti. Je důležité dodat, že jde o interpretaci na základě typologie šperků a pohřebního kontextu, tedy o běžný archeologický způsob uvažování, nikoli o přímý důkaz konkrétní životní role.
Dvě hřebenatky u úst: detail, který nepasuje do známých vzorců
Největší záhada leží přímo u obličeje. V hrobě byly dvě lastury hřebenatek uložené po stranách čelisti. Popis jejich polohy je až překvapivě přesný: vnější strana lastur směřovala ven, kloubní linie mířily k lícním kostem a okraje lastur byly blíž ke krku. Jinými slovy, nebyly tam ledabyle, ale jako by někdo přesně věděl, jak je chce umístit.
Podle Sauvage je to praktika, která není u předkřesťanských hrobů v Norsku dosud známá. A co je pro archeology možná ještě frustrující: v publikovaných nálezech se zatím nenašly jasné paralely, které by řekly, zda jde o jednorázovou zvláštnost, místní tradici nebo osobní symboliku.
Co by mohly lastury znamenat a proč je těžké to tvrdit jistě
Lastury v pohřbech se ve světové archeologii objevují poměrně často, někdy i daleko od moře. V různých kulturách mohou symbolizovat prestiž, dálkové kontakty, ochranu, nebo mohou být prostě ceněnou ozdobou. Text zmiňuje například neolitické a bronzové pohřby v Polsku, kde byly mlži spojováni s bohatstvím a dálkovými vazbami.
Jenže u hřebenatek je problém v časování symbolů, které známe z jiných období. V antickém Řecku a Římě se hřebenatka spojovala s Afroditou či Venuší a s představami plodnosti, zrození a ženskosti. To ale neznamená, že stejné významy automaticky platily v 9. století ve Skandinávii.
Ještě lákavější je křesťanská symbolika lastury jako znamení pouti a duchovní cesty. Ta by do pohřebního rituálu zapadla velmi elegantně, jenže podle textu se tento význam prosadil až kolem 11. století. V případě pohřbu z 9. století by tedy šlo o anachronismus, čtení pozdějšího symbolu do staršího světa. A právě tomu se archeologická interpretace musí vyhnout, i když je to svůdné.
Zůstává tedy opatrný závěr: lastury zjevně něco znamenaly pro lidi, kteří ženu pohřbili, ale dnes neumíme bezpečně říct co.
Ptáčí kosti v hrobě: druhá stopa, která už připomíná známé rituály
Hrob obsahoval také ptáčí kosti, podle všeho pečlivě uspořádané, možná z křídel. To už není tak bezprecedentní. Text připomíná známý příklad z Dánska, starý asi 6000 let, kde bylo novorozeně položeno na labutí křídlo.
Takové vložení ptačích částí do hrobu se často vykládá symbolicky, například jako ochrana, přání cesty nebo propojení se světem nad zemí, ale i zde je potřeba opatrnost. Archeologie umí velmi dobře popsat, co v hrobě leželo a jak to bylo uspořádané. Významy už jsou interpretace, které musí stát na srovnáních a kontextu.
Co bude dál: datování, DNA a možné propojení s dalším hrobem
Tým chce o ženě zjistit víc. Plán zahrnuje zkoumání kostry, konzervaci předmětů a odběry vzorků pro datování a analýzu DNA. Cílem je lépe poznat samotnou pohřbenou osobu a ověřit, zda může mít příbuzenskou vazbu na starší pohřeb z téhož pole, datovaný do 8. století.
To je důležité i pro interpretaci lastur. Pokud by se ukázala rodinná nebo komunitní kontinuita mezi dvěma pohřby na jednom místě, mohlo by to naznačovat dlouhodobější lokální tradici, kterou zatím jinde nevidíme. A pokud se vazba nepotvrdí, posílí to možnost, že šlo o výjimečný osobní rituál, třeba spojený s původem, cestami nebo rolí ženy v komunitě.
Proč je jeden zvláštní detail tak cenný
Na první pohled jsou dvě lastury u úst drobnost. Jenže právě takové detaily často prozradí, jak rozmanitý byl svět vikinské doby i mimo slavné ságy a bojovníky. Ukazují, že vedle toho, co považujeme za typické, existovaly i místní zvyky, osobní symbolika a rituály, které se do učebnic nevejdou, protože je známe jen z jediného nálezu.
A dokud nebude hrob podrobněji zpracován a doplněn o datování a biologické analýzy, zůstane tahle žena z Trøndelagu jednou z nejzajímavějších otázek: proč jí někdo naposledy upravil tvář tak, aby u úst spočívaly dvě hřebenatky.
